close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Skolióza a duše pacienta

2. července 2020 v 14:10 | Teri
Idiopatická skolióza. Onemocnění páteře, které zapříčiňuje bolesti zad, v pozdějších letech také stlačování životně důležitých orgánů. To jsou zdravotní následky, které s vámi bude řešit každý lékař.
Často se ale zapomíná na psychický dopad. Šok při oznámení diagnózy, křivá záda, pohybová omezení, hrozba operace a strašení lékařů s tím, že pacient může po operaci skončit na vozíku. A také korzet, za který se mohou jiné děti posmívat. Jak se s věcmi spojenými s léčbou skoliózy vyrovnat a jak s pacientem pracovat? Co radí odborník pacientům a co rodičům? Na moje dotazy zodpověděl psychoterapeut Martin Zikmund.
____________________________________________________________________________

Skolióza se utváří zejména v dětství nebo v pubertě. A tehdy také bývá často objevena. Co se může honit hlavou mladým pacientům, kteří se dozvědí, že mají závažnou skoliózu? Kteří zjistí, co tato nemoc obnáší (nošení korzetu, cvičení, operace, omezení, v pozdějším věku bolesti, problémy se srdcem a plícemi)?

Každá nemoc je ztráta části moci nad svým životem, nějaké omezení. To, jak na ni reagujeme, závisí zejména na věku dítěte, na přístupu rodičů, lékařů, zbytku rodiny a ve vyšším věku také vrstevníků a učitelů. Každý člověk se s tím pak vyrovnává jinak. Někdo to přijímá s klidem, jinému se "zbortí svět", a pak potřebuje péči a podporu nejbližších a někdy i odbornou pomoc psychoterapeuta. To, že někdo navenek reaguje poklidně však nemusí znamenat, že je klidný i uvnitř. Člověk v šoku také často nemluví a tváří se "v pohodě". Důležité je tedy po sdělení diagnózy a léčebného postupu o tom v rodině mluvit a prožít si s tím spojené pocity.

Stává se často, že lékaři přistupují k pacientům necitlivě při sdělování diagnózy?

Třeba u rakoviny se to stává. Lékaře nikdo neučí komunikovat s pacienty, tak se v tom řídí vlastním citem.

Při léčbě mladých pacientů zastává důležitou úlohu také rodič. Jak by měl rodič pracovat s dítětem a jak s teenagerem, aby mladý pacient při léčbě spolupracoval?

U malých dětí do 8 let věku je to relativně snazší. Léčba obsahuje řadu cvičení, povinností apod. a rodič může využívat standardních výchovných nástrojů pro podporu žádoucího chování. Plánované dávání pozornosti, pochvaly, bodový systém apod. Starší děti zase mají dost rozumu na to, aby se jim některé věci daly vysvětlit. Jen se mohou často potýkat s procesem truchlení nad ztrátou svého zdraví, což se projeví na jejich chování i přístupu k léčbě (viz model Kübler-Rossová). Není proto od věci zapojovat do procesu léčby také psychoterapeuta.
Důležité také je, aby to nesklouzlo k přílišnému věnování pozornosti nemoci. Cílem není, aby dítě samo sebe definovalo jako "pacient se skoliózou", ale jako Mařenka, Pepíček apod. Jde o to naučit se žít s nemocí, ne naučit se být nemocný.

S korzetem se setká většina těch, kterým objeví vážnější skoliózu před ukončením růstu. Pro mnoho z těchto pacientů znamená korzet velké omezení. V pohybu, při spánku, v oblékání, tlačí a navíc se dítě cítí být odlišné od vrstevníků. Jak by měli rodiče nenásilnou formou pracovat s jejich potomkem, aby mu vysvětlili, že je nutné korzet nosit? Jak mu tuto pomůcku zpříjemnit?

U mladších dětí výchovné nástroje, kdy po pár měsících pro ně takový život bude normou, tedy normální. Zvyknout se dá i na mnohem zásadnější omezení, jen to vyžaduje nějaký čas. U starších dětí, kde přichází omezení nově, jde využít případně i podpůrnou psychoterapii. Důležité je nezatížit vztah rodič-dítě tím, že rodič se změní na dozorce nad plněním léčebných úkolů. Dítě by mělo mít pocit, že je s rodičem na jedné lodi, ne že v léčbě stojí proti sobě. Rodiče by se také neměli bát využít psychoterapeutické podpory pro sebe, případně i rodinné terapie. V dětství si totiž budují vztah s dítětem na celý život.

Skolióza je také problém estetický a z neznámého důvodu jí trpí převážně děvčata. Ta se chtějí líbit. Jenže s hrbem na zádech se vyhýbají uplým svrškům, bojí se svléknout do plavek, nechtějí se svléknout před partnerem, na svá záda často myslí. Jak se s tím srovnat po psychické stránce? Co byste poradil pacientkám, ale i pacientům, kteří se trápí kvůli hrbu na zádech?

Tady bych určitě poradil individuální práci s psychoterapeutem. Každý člověk je jiný a univerzální recepty bohužel nefungují. Spíš bych poradil ostatním, aby ty univerzální recepty nepoužívali. Věty jako: "Tak si to tak neber!" "Vždyť to není tak hrozný!" apod. páchají často obrovské škody, protože vlastně nemocnému dítěti říkají, že se necítí "správně" a že jeho pocity nejsou v pořádku a nemá je mít.

Myslíte, že pacientovi pomáhá, když ho rodič často upozorňuje na hrb a křivá záda? Nebo je to spíš medvědí služba a lze tak pacientovi způsobit újmu?

Těžko říct, každé dítě je jiné. S těmi staršími o tom lze mluvit. Ono hodně hraje také roli to, jak to ten rodič říká a jaký má s dítětem vybudovaný vztah.


Jak by měli rodiče připravit dítě na operaci? Jak dítě uklidnit a jak jako rodič uklidnit sám sebe?

Tak určitě nejprve uklidnit sám sebe. To dítěti pomůže nejvíc. Když dítě vidí, že rodič v operaci nespatřuje problém a že je to přirozený běh věcí, určitě k ní bude přistupovat jinak, než když mu rodič bude říkat: "To je strašné, ty náš chudáčku, že musíš na operaci." Rodič coby dospělý člověk má často k dispozici různé mechanismy zvládání emocí. Pokud je nemá a/nebo pokud dokonce trpí nějakými nezvladatelnými pocity viny či selhání, měl by vyhledat pomoc psychoterapeuta.

Tato nemoc je často objevena i velmi malým dětem. Jak se s vážnou nemocí srovnávají ti nejmenší a jak jejich rodiče?

To je opět individuální. Pokud se nemoc objeví už u miminka, pak se pro něj stane takový život normou a dítě to může zvládat relativně v poklidu. Důležité bude jen to, aby mu rodiče pomohli vyrovnat se s jistou odlišností od ostatních. Horší to bývá pro rodiče. Ty si často potřebují při takto včasné diagnóze odtruchlit, že nemají zdravé miminko a odtruchlit si to společně, aby se v jejich vztahu neobjevily nějaké výčitky, zbytečné neshody, či pocity vzdálení se od sebe či opuštění. Někdy v tom pomůže psychoterapie, či specializované neziskové organizace pracující s pečujícími osobami.

Mnoho pacientů je od operace odrazováno. Je zde určité riziko porušení míchy, navíc dlouhá rekonvalescence a určitá doživotní omezení. Co byste řekl pacientům, kteří stojí před tak závažným rozhodnutím?

Tohle už vůbec nejde zobecnit. Řekl bych jim, aby pokud si nejsou jistí, vyhledali třeba další expertní stanovisko lékaře a pomoc psychoterapeuta či nemocničního kaplana.


Jak se připravit na dlouhou rekonvalescenci? Jak zabavit mysl, aby se pacient během dlouhého ležení "nezbláznil"?

Důležité je, jako u každého dlouhotrvajícího stavu nepohodlí a ne-moci, najít si něco, nad čím v danou chvíli mám moc. Nejde o to to přežít, to mají na starosti lékaři, ale jde o to, jak si to užít. Co si v tom každý den najít pro sebe hezkého. Navíc rekonvalescence z definice obsahuje prvek zlepšování stavu pacienta směrem k lepšímu zdraví, tedy něco, na co se dá těšit, co se dá na sobě pozorovat, pro co třeba sám můžu něco dělat. Důležité je mít ale nastavena realistická očekávání a také včas podchytit propady do depresivních nálad. Deprese a poruchy spánku negativně ovlivňují hojivé procesy v těle, proto je potřeba jim ideálně i předcházet. Opět je na místě i psychoterapeutická podpora, která je navíc v nemocnicích relativně snadno dostupná.

Jak může vážná nemoc pacienta změnit?

Každý prožitek v našem životě nás mění. Ty, které obsahují intenzivní emoční prožitek nebo dlouhotrvající emoční prožitek pak vytvářejí silnou vazbu mezi touto emocí a naší reakcí na ni. Pro někoho může být zkušenost s překonáním závažné nemoci velmi posilující a pomůže mu zvládnout v budoucnu další nelehké situace. Pro jiného zase může být bolístkou, od které bude odvíjet svůj další život. Rozdíl není ani tak v lékařské diagnóze jako v osobním postoji k ní. Právě proto se hodí využít služeb psychoterapeuta, pokud se člověk blíží spíš k druhé než k první polaritě.

Děkuji Martinovi za jeho čas.
O jeho projektech se můžete dočíst více na osobních stránkách https://martinzikmund.cz/

Skolistory
 

Záloha blogu

30. dubna 2020 v 19:55 | Teri
S Blog.cz mám několik měsíců potíže. Problémy s přihlašováním, editací či zobrazování blogu. Proto ho raději zálohuji na této adrese. Nové články budu dávat souběžně sem i na zálohovaný blog.
Přeji všem pevné zdraví! :)

skolistory.blogspot.com

Jan Štulík na ČT 24

1. února 2020 v 23:06 | Teri
Dnešním hostem Hyde Parku civilizace byl Jan Štulík. Tedy lékař, který mě operoval. Dozvíte se vše možné o páteři, od skolióz, po další onemocnění páteře.

 


24. 1.: JEDEN ROK od operace !!!

26. ledna 2020 v 15:34 | Teri |  Deník
Tak. A je to tu. Je to přesně rok od té velké operace.
Ačkoliv je to hezké výročí a taky přelomové pro to, že je vše oficiálně zahojené (odteď můžu dle doporučení na lyže a jiné blbiny), jinak se od posledních příspěvků nic nezměnilo. Je to spíš takové symbolické.
Takže zmíním asi jen to, že jsem na začátku listopadu byla v Itálii a jaké milé překvapení - záda na letišti nepípaly :-). A taky jsme si vyšláply část Vesuvu!
Jak jsem dřív zmiňovala, nikdy jsem nebyla velký sportovec. Plavání mě míjí, ty výše zmíněné lyže asi nedocením, ale přece jen mě záda donutily k SM systému, který si hodně skoliotiků vychvaluje. Mě už křivku po operaci těžko změní, ale svalstvo je potřeba udržovat. Takže, hurá do cvičení!
To je asi vše ke shrnutí.

Nedávno mi napsal Arnee, který popsal svůj zážitek po operaci kyfózy. Pokud tedy někoho zajímá podobné téma, určitě koukněte k němu -> https://arneeblog.blogspot.com/


Kráter Vesuvu

Jak moc je moje sešroubovaná páteř omezená?

24. listopadu 2019 v 18:20 | Teri |  Jak probíhá operace
Hodně lidí se mě ptá, jak moc je moje páteř po operaci omezená. Víte, tady si myslím, že je dost důležitý zmínit, jak byl člověk aktivní před operací. A protože já byla vždy lenoch první třídy, žádná gymnastika, kotrmelce, tanec, nic, tak ani po operaci nijak nestrádám. Co je pro mě momentálně nejnepříjemnější, je jakákoliv činnost v předklonu. Psaní, hygiena nebo delší konzumace jídla.
Moje páteř totiž byla operovaná vpodstatě celá, vyjma krční části ( a kostrči :)). Doktoři mi tedy řekli, že se zvládnu prakticky už jen v kyčlích a pak až v páteři. Ale občas jsou situace, které předklon vyžadujou, přičemž se křížová část namáhá. Tohle je tedy nejzásadnější omezení:

DLOUHÉ PŘEDKLONY - kdykoliv se z tého pozice narovnám, v kříži to mírně pobolívá. Ale ne nijak dramaticky. Stává se to u:
- mytí hlavy nad vanou nebo umyvadlem
- mytí vany
- práce nebo jídlo u nízkého konferenčního stolku - raději u klasického pracovního nebo jídelního
- delší mazlení s kočkou v předklonu, hraní si s rok a půl starou neteří s neustálým předkláněním

OHÝBÁNÍ K NOHÁM - cokoliv z tohoto nebolí už vůbec, páteř vám to spíš znesnadní:
- natahování ponožek
- nandavání kalhotek
- nandavání bot, přičemž nejhorší jsou páskové sandále
- stříhání nehtů u nohou

PROHÝBÁNÍ - nemožné, trochu krkolomné:
- hledání spadlých předmětů pod gaučem, stolem nebo postelí
- a... ->

Jako perličku sem zahrnu i to, že už si nikdy v soukromí mojí ložnice nezatančím Shakiru na její La Torturu. Tak jako ona už se holt nikdy neprohnu. Ale stejně jsem u toho musela vypadat komicky, takže svět o nic nepřišel :)

Co mi naopak oproti očekávání problémy nedělá?

DLOUHÉ SEZENÍ
- asi po 7 měsících od operace jsem nastoupila do zaměstnání, které bych rozhodně zařadila mezi sedavé práce; páteř snáší bez problémů

DLOUHÉ STÁNÍ
- oproti tomu, co jsem zažívala za bolesti před operací je to jako nebe a dudy - pět hodin stání na koncertech a bolí mě místo zad nohy, do autobusu nevbíhám jako první, abych si mohla sednout a pod. :)

Je možné, že jsem něco zapomněla. Pokud máte dotazy, určitě mi napište e-mail -> skolistory@seznam.cz

23. září: 8 měsíců od operace

24. listopadu 2019 v 16:38 | Teri |  Deník
Tak mám za sebou na dlouhou dobu poslední pooperační kontrolu v Motole. Já sama jsem z ní odcházela s úsměvem od ucha k uchu a obrovskou nadějí. Jen tam zůstala taková zvláštní pachuť kvůli ostatním pacientům, se kterými jsem se dala při čekání před ordinací do řeči.

Ale nejdřív k tomu prvnímu. Kdo můj příběh zná, ví, co jsem si od doktorků poslechla. Kdo ne, ve zkratce: První doktor mi děti razantně zakázal, vylíčil mi těhotenství a porod jako sérii nesnesitelných bolestí, těžkou invaliditu a nevím, co ještě. Druhý doktor byl o něco mírnější a doporučil mi maximálně jedno dítě.
Při poslední návštěvě se mě profesor Štulík zeptal, jestli plánuju děti. Já se zarazila, nevěděla jsem, k čemu tím míří. Odpověděla jsem s rozpaky, že ano. A on, že nevidí problém ve dvou dětech. A že na co sakra čekám!
Díky! Díky za takovou informaci!
Víte, ono jestli děti budu mít nebo ne je ve hvězdách. Ale pokud vám doktor řekne NE, je to jakoby vám sebral naději.

Každá návštěva v Motole s sebou ale nese i něco méně veselého. Pokaždé mě tady zarazí, kolik smutných příběhů před ordinací spondylochirurgie vidím a několik dní nad tím musím přemýšlet. Při pondělní kontrole mě nejvíc sebral asi čtyřletý chlapeček, který vyšel s maminkou z ordinace a zeptal se: "A maminko, to budu spinkat? To mě uspí?". Maminka na to, že ano, ale další operace se bát nemusí, že nebude v nemocnici dva měsíce, jako minule. Pak jsem registrovala ženu, která doprovázela starou maminku, která už po letech intenzivní bolesti, od které jí nikdo nepomůže, uvažuje o eutanazii v zahraničí. A také paní, která s námi čekala dlouhé hodiny a když vyšla od lékaře, nahodila křečovitý úsměv a na otázku, jak dopadla, se dál jen křečovitě, se slzami v očích, beze slova usmívala...
Vážím si tedy, jak moje operace dopadla a budu se modlit, aby to vydrželo i do budoucna.

A to samé přeju i vám všem ostatním - ať už na operaci s páteří jdete nebo ne. Přeju vám hodně zdraví.

Půl roku od operace: ŽIJU ! <3

24. července 2019 v 16:00 | Teri |  Deník
To to letí!
Jakoby se operace udála před týdnem. A přitom už je to půl roku. Tak co se vlastně od té doby posunulo?

V první řadě musím zmínit, že se mám skvěle. Pořád platí, že od operace jsem do sebe nenasypala jediný prášek na bolest. Oh! Vyjma jednoho. Na bolest hlavy :)
Trápí mě snad jediná věc a to je, že do zad se mi nevrátila citlivost. V určitých místech na kůži cítím tluměně a při slabém doteku skoro vůbec. Ale to je daň a z diskuze jiných žen po stejné operaci je to velmi běžné.
Pravidelně cvičím cviky doporučené Motolem, plavat jsem byla dvakrát - pro někoho málo, pro mě jako pro neplavce dost.


Kolu jsem se zatím ze strachu vyhnula, ačkoliv doktor mi po poslední tříměsíční kontrole řekl, že už se nemusím nijak zvlášť omezovat. Každopádně mě to láká a dost možná ho v nejbližší době otestuju.
Co mě ale nejvíc těší je to, jak jsem zvládla několik zátěžových situací.

1.) 4 měsíce po operaci: První koncert na stojáka; dvě hodiny stání v kuse
Koncert Muse v Letňanech byla první akce, na kterou jsem šla po ukončení nemocenské. Určitě si dokážete představit, jak se cítí člověk, který skoro 4 měsíce mohl ven jen na odpolední 4 hodinovou vycházku. Kultura mi hrozně chyběla! :)


2.) 5 měsíců po operaci: Druhý koncert na stojáka; 4 hodiny stání v kuse
Tady musím přiznat máslo na hlavě, dost jsem riskovala. Nějakým zázrakem jsme se s kamarády dostali do první řady během koncertu Sum41, ačkoliv jsem tvrdila, že tam s nimi nepůjdu.
Kdo byl na větším rockovém koncertě, tak ví, že zadní řady se chvílemi divoce tlačí na ty první. Takže jsem byla raději u kraje a sledovala i situaci za mnou, abych případně mohla odejít. Vše dopadlo v pořádku a koncert byl pro mě nejlepší za tenhle rok!


3.) Svatby a oslavy
Letos se mi vdala sestřička. A nejlepší kamarádce zase bratr.
Já na obou svatbách fotila. A kdo fotí, ten s sebou tahá i několik objektivů a nelehký foťák. Já to vyřešila batohem a redukcí objektivů na minimum. Záda to ustály, žádná bolest, i když uznávám, k večeru byly v případě obou akcí trochu přetažená. Do budoucna uvažuju o nějaké fotobrašně na kolečkách.
Mimoto druhá ze svateb byla až v Košicích. Juch! Úspěšně jsem přežila víc jak osmihodinovou cestu vlakem.
Sestřenice ze Slovenska navíc slavila 40. narozeniny, a tak jsem byla na Slovensku rovnou 2x.



4.) Výlety
A to nejlepší nakonec.
Když ležíte celý týden v posteli, neskutečně se těšíte, až vstanete a dojdete si jen na záchod po svých. Když vás postaví na berle, jste neskutečně vděční, že vás ty dva kusy tyčí podpírají a pomohou vám dostat se z bodu A do bodu B. Po měsíci a půl už ale máte berlí po krk. Všechno vám dlouho trvá, berle vám pořád někde padají a když někam jdete, nemůžete nic držet v rukách - žádné pití, zmrzlinu, dortíky z cukrárny, ani vzít telefon za pochodu. A napadne vás - "Budu zas normálně chodit? Těšim se, až budu!"
Když to pak přijde, vy si vzpomenete na tuhle zoufalou dobu, kdy vám cesta na zastávku trvala ne 8 minut, ale čtvrt hodiny, kdy vám dělal problém vyšlápnout schody, sejít hloupý patník a podobně.
Jakmile vyjdete kopec jako je Vinařická hora u Kladna, rozhlížíte se pomalu až k německým hranicím a k Řípu... a v duchu děkujete, že se při operaci nic nepokazilo, že jste měli kolem sebe skvělé doktory a strážného anděla při sobě. A super lidi, kteří pomohli. A že teď je konečně ta chvíle, kdy si užíváte pohybu.
Ta hora, ač nevelká, byla pro mě prostě symbolická.
Všimli jste si, kolikrát už jsem použila slovo "VDĚK"? A to slovo se mi na té hoře honilo celou dobu hlavou. To slovo totiž všechno tohle shrnuje.


4 měsíce po operaci: Sranda na oddělení

22. května 2019 v 15:30 | Teri |  Deník
Ačkoliv se před operací počítá s třemi měsíci rekonvalescence, já si to kvůli delším čekacím lhůtám na CT protáhla na 4 měsíce. Lékař ze spondylochururgie chtěl mít jistotu a pokud by mi dovolil ukončit nemocenskou dřív, bylo by to trochu o riskování.

A jak to tedy ve zkratce dopadlo, ať můžu vás můžu detaily zahrnout později? Na jedničku! No... na jedničku s mínusem, ale to později :). Sezení bez omezení, berle můžu odložit, rána je zahojená a CT potvrdilo také vstřebání štěpů. Nyní by mě měly čekat fyzioterapie a lázně.

Teď ty detaily!
Do nemocnice jsem měla dorazit v pondělí po dvanácté, ale kvůli poslednímu dílu Game of Thrones, jehož všechny série jsem sjela během měsíce, jsem měla čtvrt hodiny zpoždění. Naštěstí se nic nedělo, protože pacientů bylo v čekárně opravdu spoustu.
Když jsem někdy po třetí přišla na řadu, vešla jsem do ordinace, kde na mě čekal doktor Kryl, zástupce profesora Štulíka. Na Kryla z mého pobytu v nemocnici vzpomínám ráda, vždycky uměl pacienty povzbudit nějakým tím vtípkem.
Doktor se mě předně zeptal, jak se cítím a jestli se teď sama sobě líbím, jestli jsem s výsledkem operace spokojená. Načež jsem přikývla. Podíval se mi na záda a zhodnotil, že jizva se hojí, jen s výjimkou spodní části, ale to už může být otázka genů a citlivější kůže a není to žádná tragédie. Tak, to je ten maličký mínus. Ale opravdu jen maličký :)
Pak doktor Kryl skočil do vedlejší místnosti za profesorem Štulíkem. Mezitím, než oba doktoři přišli, jsem vytáhla knížku vycházející ze seriálu Modrý kód. Před několika měsící jsme s dalšími kolegy z Primy v knížce sepsali pár povídek na základě scénářů. A s jejich svolením jsem chtěla knížku dát doktorům, jako takové drobné poděkování.
Doktor Kryl s profesorem Štulíkem vešli do místnosti. Profesor si mě chvíli prohlížel a hned se ptal, jak jsem spokojená a jak se cítím. Pak se oba doktoři podívali na výsledky CT a zhodnotili, že můj stav je dobrý a že teď můžu do lázní. Pak sestřička řekla, že by do lázní taky ráda a doktoři se smáli, že tam má lázně s nimi.
Když jsem na doktory vytasila knížku Modrého kódu, všichni se začali smát. Čekala, jsem, že se budou smát i seriálu celkově, protože odborníci podobné seriály z jejich pracovního prostředí neberou vážně. Načež doktor Kryl řekl, že viděl asi jeden nebo pár dílů a až takové hovadiny tam nebyly. Což mi udělalo radost, aspoň můžu vzkázat pozitivní hodnocení scenáristickému týmu :). Jen jedinou výhradu měl doktor. Že prý ty tablety, na kterých v seriálu pořád zkoumají rentgeny a CT, to ještě v žádné nemocnici neviděl :).
Jedna ze sester, která ze zvědavosti přiběhla od vedle, přihodila, jak nedávno v Ordinaci v Růžové zahradě řekli doktoři, že musejí poslat pacienty na specializované oddělení spondylochirurgie do Motola. Ptala jsem se, jestli teda přijeli a sestra, že je poslali na Homolku :)

Z nemocnice jsem odcházela s úsměvem na tváři, s dobrým pocitem. Za prvé, že jsem celé oddělení knížkou pobavila. A hlavně za druhé - že se všecko zahojilo a já už konečně můžu začít normálně fungovat :)

Sbohem berličky!

Stav jizvy ke dnešnímu dni - 4 měsíce po operaci

1,5 měsíce po operaci: První kontrola

10. března 2019 v 19:49 | Teri |  Deník
Na tenhle den jsem nemohla dospat. První kontrola od mého propuštění z nemocnice. Jsem natěšená, zvědavost se ale mísí s kapkou obav. Je všechno v pořádku? Hojí se záda, jak mají?
Po příjezdu do Motola a "obíhačce" kvůli rentgenu mě na ambulanci přijal doktor.
"Tak, můžete se slavnostně posadit," zažertoval a já se se širokým úsměvem oficiálně usadila na židli. Ne, že bych se poslední dobu oproti doporučení lékařů někde na pár sekund neposadila, ale teď, když jsem měla svolení a budu moct konečně i jíst v sedě, jsem se přestala cítit jako takový rebel.
Doktor se mě zeptal, jak se cítím a skoro se tvářil, že mi to nevěří. Pak mi zdůraznil, abych se nenechala omámit pocitem a nezapomněla, že jsem po těžké operaci.
"Jsem rád, že se cítíte dobře. Ale nejste ještě z nejhoršího venku. Tak se šetřete."
Pak mě obeznámil s povolenějším režimem. Kromě zmíněného sezení, které mám pořád omezovat na kratší dobu, můžu chodit po bytě bez berlí. Na delší chození ale pořád musím spoléhat na jejich podporu. Oproti předchozím šesti týdnům mám na ten další a měsíc a půl povoleno i plavání. Což je mi ovšem, jako neplavci, platné asi jako mrtvému zimník.
Doktor otevřel rentgen a dovolil mi si obrázek vyfotit. Pak pečlivě překontroloval všechny šrouby, jestli jsou tam, kde mají být. Detailnější průzkum mě prý bude čekat ještě na další kontrole, kde udělají závěr z CT.
Ne, že bych to slyšela poprvé, ale i tak mě doktor překvapil, když jsem podle něj udělala dobře, že jsem na operaci šla. K nim do ordinace prý chodí čtyřicetileté ženy s podobným stupněm skoliozy (60 stupňů), jsou v hrozných bolestech, invalidní. A tenhle typ operace se už v takovém věku nedělá. To už já jsem v mých 28 letech přišla za pět minut dvanáct. Ufff...
Z ordinace jsem odcházela s úsměvem od ucha k uchu. Šla jsem se na chvíli posadit (šťastná, že už můžu!) a vytočila tátovo číslo. V tom si vedle mě sedla maminka s kočárkem. Vyndala kňourající batole, aby ho nakrmila. Napadlo mě - "Ha, asi se jí zhoršily záda po těhotenství." Pak mi ale naneštěstí sjel pohled pod kočárek. Tam, v košíku, ležel dětský mini korzet.
"Achjo," pomyslela jsem si a když maminka odjela, stekla mi za to dítě slza po tváři.

Skolióza. Mrcha, která dělá ze čtyřicetiletých žen invalidy a z malých miminek nehybné krunýřovce.

Něco pozitivnějšího. Můj rentgen. Před a po.

1 měsíc po operaci: Vše je na dobré cestě

24. února 2019 v 15:38 | Teri |  Deník
Tak a v tuhle chvíli je to přesně měsíc, co jsem ležela na operačním sále. A je líp a líp!
Kamarádi se mě často ptají, jak mi je a já mám pocit, že pořád stejně. Ale když se ohlédnu za tím, jak mi bylo v nemocnici nebo první týden doma, je to jako nebe a dudy - naprosto nesrovnatelné.
Minulý víkend jsem se s mámou krátce prošla před domem, abych neseděla jen mezi čtyřma stěnama. Díky tomu jsem jen tak mimochodem zjistila, že nám pár metrů od domu zařídili vinárnu. S takovou vyhlídkou ta rekonvalescnce půjde ještě rychleji!
Spousta lidí, kteří se na operaci chystají, se mě se strachem ptají, do jaké míry budou samostatní. Co se týče mě a hygieny, zvládnu všechno sama, i když mi to trvá déle než zdravému člověku. Zuby, sprcha, vlasy, vše se dá. Oblékání je kapánek krkolomné, hlavně nandavání kalhotek, kalhot a ponožek. Proto jsem většinu času v županu a pyžamu, před návštěvami se začnu tvářit jako člověk a hodím na sebe dokonce tričko a kalhoty. S vařením je to trochu horší. Ne nadarmo se lékaři před operací ptají, jestli vám během těch tří měsíců bude někdo po ruce. Na nákup si nedojdu ani omylem, leda bych si objednala dovážku. Včera jsem si zvládla usmažit vajíčka, minulý týden čerstvé těstoviny k už hotové omáčce, udělám čaj, kávu, něco si vytáhnu z lednice, ohřeju. Ale představa, že stojím hodinu u plotny a vyvářím svíčkovou, je ještě trošku vzdálená. A tak jsem vděčná za pomoc maminy.
Nejvíc trpím zákazem sezení. Jídlo pořád řeším na stojáka, ale i tak se mi hrozně uleví, až si budu moct aspoň k tomu jídlu sednout ke stolu.
I nadále platí, že ode dne, co jsem doma, jsem neměla potřebu vzít si jediný prášek na bolest.
Celkově můžu říct, že jsem pohyblivější. Jizvu, kterou mi máma každý den a masíruje, cítím méně, protahování, obracení v posteli, vstávání, jakýkoliv povolený pohyb mi dělá daleko menší problémy. O, a ani ty zkrácené svaly nevnímám tolik, jako před dvěma týdny. Tělo si zvyká a každým dnem je to jen lepší.

A jsem neskutečně zvědavá, jak mi bude za další měsíc!


Takhle vypadá jizva dnes


Užitečné odkazy

24. února 2019 v 15:28 | Teri |  Užitečné odkazy
Pokud máte jakékoliv dotazy na to, jak probíhá operace
nebo rekonvalescence z pohledu pacienta, tady je

KONTAKT NA MĚ:

ODKAZY:
⚪ Obecné info

⚪ Kde probíhají operace páteře

⚪ Jak cvičit po operaci páteře

VIDEO:
⚪ O unikátní operaci skoliozy

⚪ Rozhovor s profesorem Janem Štulíkem v pořadu Hyde Park

⚪ Jak probíhá operace u mladších pacientů

⚪ Jak vstávat po operaci páteře z postele

⚪ Péče o jizvu (platí pro jizvy obecně)

PODOBNÉ BLOGY
⚪ Blog o operaci kyfózy:

2 týdny po operaci: Vyndavání svorek

23. února 2019 v 14:29 | Teri |  Deník
7.2.2019
Na vyndávaní svorek jsem dorazila domluvenou sanitou. Svorky ale nebylo třeba vyndavat v Motole, zvládne to jakékoliv ortopedické nebo chirurgické spádové oddělení s potřebnými nástroji. Proto jsem se objednala na chirurgii, na polikliniku Bioregena k doktorce Diblíkové.
Už jednou jsem zažila vyndavání stehů a můžu říct, že to není nic příjemného. Vyndavání svorek bylo ale o fous menší utrpení. Paní doktorka mi už jednou dělala převazy po popálenině, takže jsem věděla, že i teď bude šetrná.
Z mojí zkušenosti bylo horší vyndavání svorek v kříži. Lehce vás to štípne. Část zad v oblasti hrudníku byla ale bez problémů. Možná tím, že člověk po operaci pořád leží na zádech, už je horní část zad otlačená a lehce umrtvená.

Před vyndávním svorek
Po vyndání svorek

A jak mi je po celkové stránce? Po dvou týdnech od operace žádné velké bolesti, jen občasné píchnutí. Od té doby, co jsem doma, mi u postele leží pro jistotu připravený Nalgesin. Paradoxně mi z něj ale uloupla jen máma - kvůli bolesti hlavy.
Zvládám veškerou osobní hygienu, obléct se (nutno dodat, že ve velmi krkolomných pozicích), uvařit čaj, kávu. Mám problém sebrat cokoliv ze země, proto věci sbírám buď nohou nebo ze dřepu. Držím se hlavně zásady nezvedat těžké věci a s páteří nerotovat. A převážnou část dne ležet.
Jezení v leže už nemůžu vystát, proto mi máma připravila na baru vyvýšené místo, kde mám položený talíř. Já tak jím vestoje a rozhodně mi díky tomu zase stoupnul apetit.
Co mě zatím trápí nejvíc, jsou zkrácené svaly, které se při chůzi ozývají v oblasti pánve. Není to nic bolestivého, ale bojím se, aby to byla dočasná záležitost.

Kočičí terapie

9. den: Z nemocnice hurá domů!

22. února 2019 v 18:51 | Teri |  Deník
1.2.2019
Tak. Člověk sice nemůže sestřičkám zazlívat, že se o nás starají, ale proč se nemůžu dočkat vlastní postele? Protože si budíček posunu z páté na devátou.
Ale ještě, než se tak stane, čeká mě poslední kolečko. Nejdřív vyndání centrálu (centrálního žilního katetru). Dost jsem se toho bála, protože od doktorky vyznělo i samotné zavádění jako velmi komplikovaná záležitost. Ale sestra to zvládla na výbornou. Nebylo to o tolik jiné, než vyndavání drénu. A paradoxně nejvíc mě na tom bolelo odlepování a odstřihávání náplasti. Centrál má pak jedno specifikum - žíly, do kterých byl CŽK zaveden, musí být po vyndání zatíženy. A tak jsem dostala asi na hodinku pytel s pískem na klíční kost a mezitím si četla.
Protože si doktorka odfotila záda před operací, teď naopak jeden z lékářů chtěl pořídit fotky po operaci. Pro srovnání. A tak jsem se pomalu zvedla a doklopýtala o berlích na vyšetřovnu. Doktor mě chválil - jizva vypadá dobře, já chodím dobře, i vstávání z postele mi nedělá problémy. A prý se moc těší, až mě uvidí na kontrole, která má přijít měsíc a půl po operaci.
Můj odjezd se přiblížil. Jedna ze sester, která si mě zamilovala, mi pomohla s oblékáním, které jsem ještě příliš nezvládala. Pak přijel saniťák a zeptal se, jestli jsem dostala něco na bolest.
"Na bolest? Ha, já už jsem pěkně dlouho bez těch... morfinů a nevimčeho ještě!" hrdě jsem si pomyslela.
"No, být vámi, tak si něco nechám píchnout. Před dvěma týdny jsem měl jednoho pána po operaci zad a pak mi celou cestu řval bolestí," zneklidnil mě saniťák. Sestra přikyvovala a dodala, že má pravdu, že mi něco preventivně píchne. A tak jsem svolila.
"Tak teda naposled!" smála jsem se.
Rozloučila jsem se s paní Janou, která ležela vedle mě, a taky se sestrou.
"Tak třeba se za váma někdy stavim!"
Sestra se zhrozila.
"No, to bych vám nepřála!" řekla a obě jsme se usmály.

Teď mě čekala první cesta sanitkou. Jeli s námi ještě další dva pacienti z jiných oddělení. Cesta ale nebyla nijak hrozná, jak s tím všichni pořád straší. Nemyslím si, že to bylo tou injekcí. Nebo kdo ví. Ale pocit jsem měla stejný jako na lůžku. Ležíte si na nosítkách, houpete se do stran i nahoru dolů, rukama si děláte tlumiče. Chvíli přežijete pražské kočicí hlavy, železniční přejezd nebo prudké zabrždění na červené. Ale bolest žádná.


Tak ahoj, Motole!

Saniťák mi nakonec pomohl s taškami. Došli jsme domů, on tašky položil, já poděkovala a on pádil do sanity.
Věděla jsem, že mě doma nikdo čekat nebude, máma si nemohla vzít dovolenou. Ale avizovala, že přijde co nejdřív. Den před tím jsem jí řekla, že bych chtěla takové ty barevné balonky jako v amerických filmech, s nápisem "Welcome home". A jak to dopadlo? Na nákup balonků máma neměla čas. A tak její kreativní hlavička zaimprovizovala. Až mi z toho slza ukápla. Jsem doma.

A doma se to bude léčit zas o něco líp!



8. den: Poslední nemocniční dobrodružství

21. února 2019 v 15:20 | Teri |  Deník
31.1.2019
Nevím, jestli je to vysazením morfinu, ale tahle noc byla psycho. Měla jsem sen, že zas ležím na JIP, nad postelí se nade mnou sklání hororový klaun a mě před obličejem vyskakuje hologramová nabídka vypadající jako úvod do počítačové hry. Hororové hry, kterou si se mnou ten klaun chtěl zahrát. Taková obdoba Saw.
Probudila jsem se uprostřed noci a měla jsem záda tak mokrá, že jsem měla pocit, že mi celá mokvají.
Ráno jsem o tom snu řekla pobaveným sestrám. Jedna z nich mi záda raději překontrolovala a uklidnila mě.
"Hojí se vám to moc hezky."
Takže jen obyčejná noční můra.

Dnes jsem zjistila, že po operaci zad jsou některé běžné projevy těla jako mučící nástroj. První zakašlání z podrážděného krku od jídla vystřídalo kýchnutí, které bych na pomyslné stupnici dala na nejvyšší příčku. Kdo by si normálně uvědomil, že při těhlech činnostech zapojujete i svaly na zádech?

Ale aspoň taky pokračuje zbavování hadiček. Sestry mi vyndaly druhý drén a já se tak konečně necítila jako na vodítku. Chození o berlích bez doprovodu lahvičky je zase nějaké ulehčení.
Kolem poledne za mnou skočila rehabilitační sestra a naznačila, že zítra bych mohla jít konečně domů. Což znamenalo můj jásot, ale také to, že se budu muset naučit chodit s berlemi do schodů. Nebylo to ale nic těžkého a stačí si to´párkrát natrénovat.

Pacientky na pokoji jsem měla fajn. Eva sice odešla včera domů, ale zůstala tu se mnou paní Jana, které bylo něco přes 80. S paní Janou jsme si po jednom dni potykaly a ona se rozpovídala o tom, že neví, jak to bude, až jí po operaci obratlů pustí domů. Má sice dceru, ale ta žije s autistickým synem. Paní Jana jí nechtěla přidělávat starosti, proto si v nemocnici domluvila pobyt v LDN. Jen na 3 měsíce rekonvalescence. Pak se vrátí k sobě domů.

Před propuštěním domů mě čekal poslední kontrolní rentgen. Stavil se tedy u mě sanitář. Na jeho jmenovce jsem si všimla, že má stejné příjmení jako moje kamarádka. Proto jsme se rozpovídali o původu toho jména. Evidentně jsme si padli do noty, a tak když se sanitář cestou k rentgenu málem přeťukl a zmáčkl ve výtahu jiné patro, řekl mi, že v tom inkriminovaném patře jezdí roboti. Ti třídí jídla pro pacienty, kterých je tu v Motole, pokud si dobře pamatuji, až na 2000. Protože o tom povídal s takovým zápalem, zeptala jsem se, jestli tam nesjedem cestou zpátky. A on se šibalským výrazem rebela kývl. Představte si tedy sanitáře s tváří nadšeného malého kluka a vychechtanou pacientku ležící na posteli, jak jedou do podlaží s roboty a jen z výtahu vyčkávají příjezd jednoho z nich. Takové malé nemocniční dobrodružství a jakou to člověku udělalo radost!


Takže - zítra domů. Ale... jak už je to dlouho od posledního morfinu? Víc jak jeden celý den? Vida, já už nemám bolesti!


7. den: "Máte absťák!". Je ze mě feťák?

20. února 2019 v 20:47 | Teri |  Deník
30.1.2019
Pořád jsem přemýšlela nad tím absťákem. Já vím, že to doktor nadsadil, ale to slovo, to jediné slovo mě tak vyděsilo, že jsem se snažila bolest překonávat. Počítala jsem každou hodinu navíc od poslední dávky morfinu. A docela se mi dařilo bez něj přežívat. Odpor k jakékoliv závislosti byl silnější než samotná bolest - která se ale, tak či tak, den ode dne mírnila.

Dneškem jsem se zbavila zase další hadičky. A konečné té tolik nenáviděné. Cévky. Mělo to jistý důvod. Rehabilitační sestra mi chtěla ukázat, jak se po operaci skoliozy posadit na toaletu. Tím cévka přestala mít opodstatnění.
Také jsem se ptala na ten včerejší "blackout". Podle sestry to mohlo mít vícero důvodů. Postavila jsem se příliš rychle, možná jsem se málo prodýchala a rozcvičila, možná za tím mohl být nízký tlak.

Odpoledne jsem se prošla už i sama. O berlích jsem došla na chodbu, kde jsem potkala slečnu, co s námi chvíli ležela na běžném pokoji. Po pádu z koně a dřívější operaci jí jen měli vyndat šrouby a teď už byla fit a jela domů. Těšila se ze mě, že vypadám o dost líp, než když mě viděla před dvěma dny na pokoji.

Později odpoledne znovu dorazila kamarádka Nina, která mi hodně pomohla. Když jsem tu holku viděla, že vůbec nemá problém jít se mnou na záchod, abych náhodou nespadla, že se u toho necítila blbě, taky když jsem jí sledovala, jak mi starostlivě maže chleba máslem, vzpomněla jsem si na jeden citát.

KAMARÁDI JSOU RODINA, KTERÉ SI VYBÍRÁME...

A víte co? Tahle noc byla první bez morfia. Musim přece něco vydržet!


6. den: Už chodím! A bojuju

20. února 2019 v 18:42 | Teri |  Deník
29.1.2019
Ach to ranní vstávání! Vždycky mám na doktory tolik otázek, ale když vizita zaskočí noční sovu, jako jsem já, časně zrána, nevzpomenu si ani na vlastní jméno. Profesor Štulík s ostatními se zeptal, jak na tom jsme, ale já jen mžourala.
Naštěstí se za námi ještě stavil zástupce, doktor Kryl. Přiznala jsem se, že poslední dvě noci jsem protrpěla jako zvíře a nebýt morfinu, tak nevím.
"To je absťák!" oznámil doktor.
Absťák? Jakože... Jako co mají drogově závislí?
"To je nějak brzo, ne? Vy jste ze mě udělali feťáka," smála jsem se a snažila se to zlehčit.
Doktor se usmíval a řekl, že chtějí prodloužit intervaly mezi jednotlivýma dávkama, aby mohli morfin postupně vysadit. A moje nenažrané tělo si prostě řeklo "Ne! Chci víc a víc! Per to do mě po litrech!"
Doktor ale zvolil dobrou taktiku. Protože mojí hlavu představa absťáku a těžké závislosti vyplašila a zřejmě to zapůsobilo i na tělo. Od té doby jsem se snažila si bolest nepřipouštět. Pche, to by tak hrálo, abych byla závislá na morfiu.

Ač na lůžkovém, pořád ze mě viselo dost hadiček. Cévka, kterou jsem už od začátku proklínala, a druhý drén. Toho prvního mě zbavili ráno. Vyndavání bylo naštěstí mnohem šetrnější, než jak mě strašily ostatní pacientky. Po dvou nádeších a výdeších máte drén venku.
Taky další věc mě potěšila. Přišla za mnou rehabilitační sestra a postavila mě na nohy. V prvním kroku mi ukázala pár základních cviků na nohy a prodýchání, které bych měla trénovat denně. Pak mi popsala, jak má pacient po operaci páteře vstát z postele. Systém je na popis jednoduchý a jako zdravá jsem si ho před operací zkoušela mnohokrát. Ale s pochromanými zády jde teorie bokem. Musíte se přetočit na okraj postele, na břicho, sundat z posstele jednu nohu, pak i druhou, rukama zvednout váhu vlastního těla a postupně odručkovat tak, aby jste se dostala do vzpřímeného postoje. Jak říkám - teorie a nácvik u zdravého těla by šly. Ale teď už to taková sranda nebyla.



Po šesti proležených dnech si mozek musí na vzpřímený postoj znovu navyknout, jinak se vám zamotá hlava. Já se zvládla projít až ke dveřím a zase zpátky. A tak mě pacientky na pokoji chválili a já se usmívala a byla na sebe pyšná.
Co už nebylo tak příjemné, bylo napínání svalů na hrudníku. Tělo bylo léta zvyklé na špatnou polohu a když se vám s narovnáním páteře srovná i hrudník, svalům se to nelíbí a musejí se přeučovat. Ale všechno chce čas...

Odpoledne jsem měla celkem tři návštěvy. Tátu, maminku bývalého přítele Danuš a nakonec kamarádku Terku. Po tom dopoledním chození mi trochu stoupnul hřebínek a myslela jsem si, že bych klidně oběhla celý Motol. Sestra mi říkala, ať raději chodím s nějakým doprovodem, že se mi může zamotat hlava. A když přišla Terka a já si stoupla na nohy, abych se předvedla, došla jsem jen ke konci postele a zatmělo se mi před očima. Přeceňování sil tedy k pooperačnímu stavu opravdu nepatří.


Terka mě nakonec vykolejila zprávou o tom, že zemřel jeden náš známý. Bylo mu jen 38 let. Zřejmě chřipka ve spojení s nějakým skrytým vážnějším problémem. Když pak byla noc a já se zase svíjela v bolestech a kňourala, že bych snad raději zemřela, dala jsem si pomyslnou facku. Jak takhle můžu uvažovat?! Kluk na vrcholu sil chtěl žít a zemře tak najednou. A já, která prošla těžkou operací, ztratila fůru krve, mohlo se stát bůhvíco, se teď budu litovat a chci to vzdát? Tak to ne.
"Dostala jsi šanci, stojej nad tebou všichni strážný andělé. Už dost takovejch keců, bojuj," okřiklo mě moje svědomí. A tak jsem si dodala kuráž a trpělivě čekala do určené doby, kdy mi sestry donesly tolik očekávaný morfin. Uvidíme - snad už poslední.

5. den: Přesun na lůžkové a nástup bolesti

19. února 2019 v 15:40 | Teri |  Deník
28.1.2019
Dnes je konečně den, kdy se z akutních oddělení přesouvám na normální pokoj. To znamená míň hadiček, míň pípání z okolních přístrojů a lepší pocit, že je vše na dobré cestě.
Lůžkové oddělení spondylochirurgie v Motole je na jiném patře než oddělení JIP pro spondylochirurgii. Sestřičky mě daly na pokoj, kde v ten moment ležela paní Eva, asi čtyřicetiletá pacientka. Ta byla po operaci obratlů.
Eva byla moc fajn a měla i zajímavý životní příběh. Kvůli vzácné genetické nemoci, kterou prý v Česku trpí jen asi jeden z 250 000 lidí (a jejíž název jsem si samozřejmě nezapamatovala) se pomalu stává ochrnutou na dolní končetiny. Což mi samozřejmě bylo líto, ale Eva to brala velmi statečně. Naopak si z toho dělala srandu a s chutí mi povídala o tom, jak i dnes, kdy ještě dokáže jakštakš chodit o berlích, se schází s paraplegiky, se kterými vymýšlejí různé akce. Když jsem jí tak poslouchala, nejradši bych si dala facku. Vzpomněla jsem si na to, jak jsem se před operací bála, že ochrnu a jak jsem prohlašovala, že tím by pro mě skončil život. Jen hloupé kecy.
I dnes přišel táta. A ppozději odpoledne mě potěšili návštěvou kamarádi. Ninka - blízká kamarádka z vysoké školy, její přítel Jakub a Alex, další kamarádka z vysoké. Přepadli mě s balónky, kytkou a hromadou jídla a věcí. Prý abych se nenudila, mi Kuba donesl notebook s filmy a brýlemi na virtuální realitu. Když si na to vzpomenu, vhání mi to slzy do očí. Člověk je tu v nemocnici tak nějak naměkko a cítí obrovský vděk za to, kolik má kolem sebe skvělých lidí.
Mrzelo mě za Alex, že kytky na oddělení nevidí rádi. Ale kytičku prý aspoň dala sestrám. Balónky dopadly podobně, ale k těm byly sestry o fous benevolentnější.


Ze zdravotního hlediska byl zásadní večer. Celý den mi bylo vcelku dobře. Ale kolem sedmé hodiny podvečer začlo peklo. Moje tělo přišlo k sobě a léky proti bolesti odezněly.
"Co to je?!" začala jsem v duchu naříkat. Nechtěla jsem obtěžovat pacientky kolem, ale Eva vedle mě si všimla, jak křivím tvář od bolesti.
"Hele, nehrajte si na hrdinku. Fakt. Zavolejte si sestru a ta vám něco dá," radila mi Eva.
Měla pravdu. Hrála jsem si na hrdinku, protože jsem se bála, abych si tady na léky na bolest nenavykla a pak abych je nebrala do konce života. Přece musím něco vydržet!
Eva ale měla pravdu. Nakonec jsem to nevydržela a zavolala sestru. Ta mi kolem půlnoci píchla morfin do ramene. Injekce samotná bolí jako by byla určená pro koně. Ale lék po chvíli veškerou bolest odplaví a nastupuje nic než příjemný, těžký klid. Konečně můžu spát...

Co to je idiopatická skolioza a jak ji včas poznat?

18. února 2019 v 16:29 | Teri |  Co to je skolioza
Ještě jsem se nerozepsala o tom, co to skolioza vlastně je, jak ji poznat a jak ji léčit.

Správná páteř by při pohledu zezadu měla být rovná jako pravítko. Skolioza je onemocnění páteře, při kterém se obratle vychylují do strany a tím páteř získává nezdravé zakřivení. Tahle deformita se může objevit jako vedlejší efekt jiných onemocnění. Já se ale budu věnovat tzv. idiopatické skolioze, tedy nejčastějšímu typu skoliozy vzniklé z neznámých příčin.

Idiopatická skolioza se objevuje buď v dětském nebo adolescentním věku a postihuje spíše dívky (není pravidlem).

Skolioza způsobuje bolesti zad, deformitu hrudníku, ubírá na výšce, v těžších případech tlačí na životně důležité orgány jako plíce a srdce. Díky nadměrné zátěži tak mohou přijít od páteře mnohem horší problémy. Těžká skolioza může pacientovi zkrátit život.

Idiopatickou skoliozu by měl zavčas rozpoznat dětský lékař při pravidelné roční prohlídce. Z osobní zkušenosti tomu tak ale není vždy - například mojí mamince ji našli až v dospělém věku. Skoliozu v raném stadiu nerozpoznáte snadno, ale existuje jedna pomůcka, která by mohla skoliozu odhalit i při domácím "vyšetření". Stačí se předklonit a požádat další pár očí, aby se na záda zaměřil. Zdravá záda budou v předklonu symetrická. Záda skoliotika odhalí menší či větší hrb. V tom případě je lepší navštívit lékaře.


moje záda před operací

Jednou jsem zaslechla, že jen jeden člověk ze sta má opravdu zdravou páteř. Nevím, co je na tom pravdy, ale u všech nemocí zad je vždy nejdůležitější správný pohyb. Zde to platí jak pro prevenci skoliozy, tak i pro její léčbu ve všech stádiích. Ze sportů mi bylo doporučeno plavání a jízda na kole, nordic walking, vhodné je pak celkové posilování vnitřního svalstva v oblasti zad, břicha a trupu, tedy tzv. hlubokého stabilizačního systému. Nevhodný je naopak běh po tvrdém povrchu,skákání na trampolínách a další sporty, při kterých dochází k otřesům páteře. Pozor také na časté sezení či naopak dlouhé stání.

Když už zjistíte skoliozu u sebe nebo u někoho blízkého, léčba se odvíjíí od závažnosti nálezu. A od toho je tu lékař, který vám z rentgenu poví víc. Obecně však platí, že nejlehčí skoliozy se léčí fyzioterapií a speciálními cviky, středně těžké skoliozy cviky a korzetem, kdy četnost jeho nošení určí lékař, pokročilé skoliozy se řeší operativně. Přičemž po zhojení pacient dál cvičí.

4. den: Hurá, návštěva!

18. února 2019 v 15:21 | Teri |  Deník
27.1.2019
Dnešek se od včerejška příliš nelišil. Stále nevyspalá, stále jsem se snažila otáčet na bok, abych neměla otlačená záda. A bolesti, díky lékům, skoro neznatelné.
Vrchol dne pro mě byly povolené návštěvy. Hned, jak mi o tom zdravotní sestry řekly, jsem volala rodině. Všichni byli přeci jen nedočkaví a báli se o mě.

Jako první přišel táta, asi hodinu po jeho odchodu máma, která se u mého lůžka sešla se ségrou. Nebudu lhát, byla jsem dojatá, že všechny vidím a taky, že oni vidí mě. Jen vlastní sestřička mě uzemnila, když se podívala na moje záda. Místo komentářů ke spravené páteři si rýpla:
"Tak až na ty beďary..."
Kdyby mi nedonesla sluchátka, která mě spasila před další probdělou nocí, asi bych jí to nějak obratem vrátila...


3. den: Věčně nespokojená

16. února 2019 v 15:00 | Teri |  Deník
26.1.2019
Uff... to jsem se tedy "vyspala"! Venku řádil celou noc pořádný vichr a neustále házel s roletama. Jen, co jsem konečně zabrala, mě pak pravidelně budil tlakoměr, který mi škrtil ruku kvůli měření. Já vím, neměla bych remcat, jsem v nemocnici a ne v Intercontinentalu. Ale tak moc bych ráda načerpala síly a dnes to prostě nešlo.
Ráno přišlo překvapení. Na chodbě začal křičet jeden z pacientů od bolesti. Když jsem se ptala sestry, kdo to je a co s ním je, odpověděla, že máme na JIPu pána v 96 letech a nějak hůř to snáší. A že prý budu muset na dvoulůžko, aby jeho mohli dát sem, kde by nikoho nerušil. No dobře, pro dobro oddělení se tedy vzdám svojí samotky! :-)
Sestry mě tedy převezly na pokoj k postarší paní. Chvíli jsem byla ráda. Mám si s kým povídat a dozvím se nějaký životní příběh. Jenže to jsem nevěděla, že se moje tělo pomalu probírá k sobě. A jak nastoupí první pooperační bolesti, z příjemné paní se vyklube "ukecaná bába" a ze zajímavého životního příběhu se stane "sakra, ať už je ticho, mě to nezajímá...". V momentě, kdy vás něco bolí, funguje i pád hrnku na zem jako když vám někdo bodne kudlu do čerstvé jizvy. Bolí snad i zvuky. Naštěstí vás ale nikdo nenechá trpět. Po operaci skoliozy se dávají pacientům léky na bolest. A tak jen počkat, než jejich účinek zabere.
Spánek ale nehrozil ani dnes. Paní z našeho pokoje totiž celou noc prochrápala. A tak jsem místo spaní mlaskala, nebo žebrala personál o špunty do uší, které stejně nikdo nevedl. Už jsem se začala cítit jak starý nevrlý důchodce, který jen nadává.
Několik hodin zoufalého převalování a brblání, že jsem si na JIP nevzala sluchátka, mě zachránila jednoduchá věc. Aplikace do mobilu se zvuky přírody. Cvrčci, zvuky deště a pískot velryb. Vyzkoušela jsem to jako poslední možnost. A nakonec se stalo. Paní přestala chrápat a já usnula jako nemluvně.
Bůh žehnej technice!

Kam dál